Proč jsou některá zvířata obecně považována za roztomilá

O tom, že jsme každý jiný, není sporu. Máme také rozdílný náhled na svÄ›t i na to, co považujeme za krásné. Z tohoto úhlu pohledu je pak pomÄ›rnÄ› zvláštní, že nÄ›které druhy zvířat jsou obecnÄ› považovány za roztomilé, zatímco jiných se naprostá vÄ›tÅ¡ina lidí Å¡títí. Je tedy jasné, že existují urÄité znaky, které v nás univerzálnÄ› vyvolávají urÄité pocity.

 

Jedním z tÄ›ch nejdůležitÄ›jších, podle kterých urÄujeme „roztomilost“, byÅ¥ podvÄ›domÄ›, je velká hlava s plochým Äelem. Typickým příkladem jsou zde nÄ›kteří psi a koÄky. Pokud má zvíře takovýto znak, pak se nám s nejvÄ›tší pravdÄ›podobností bude líbit.

 

 

K tomu vÅ¡ak patří také velké oÄi a malý nos. Tyto znaky dohromady mají pÅ™edevším mláÄata, avÅ¡ak najdeme je i u mnoha dospÄ›lých druhů. A jsou to právÄ› ty, které považujeme za roztomilé, a to bez ohledu na to, o jaký konkrétní druh se jedná.

 

Pokud jde o tÄ›lo, tak to by mÄ›lo být kulaté se silnÄ›jšími konÄetinami, ideálnÄ› dvÄ›ma pÅ™edními a dvÄ›ma zadními. Vyšší poÄet nohou, případnÄ› nohy nitkovité, jako má hmyz nebo pavouci, nás naopak odrazuje, stejnÄ› jako Älánkovité tÄ›lo.

 

 

To vÅ¡e samozÅ™ejmÄ› není žádnou náhodou. Tyto rysy totiž mají i lidské dÄ›ti. JednoduÅ¡e Å™eÄeno to znamená, že pÅ™i pohledu na psa Äi koÄku nebo jiné roztomilé zvíře se nám do tÄ›la vyplavují oxytociny, hormony Å¡tÄ›stí, které jsou produkovány pÅ™i kontaktu s dítÄ›tem a slouží k tomu, aby k sobÄ› matku a dítÄ› pÅ™ipoutaly.

 

Vzniká tedy otázka, jak moc bychom se v případÄ› zvířat mÄ›li spolehnout na své pocity a instinkty, zvláštÄ› když jsme doslova naprogramováni k tomu, abychom preferovali urÄité znaky, bez ohledu na nebezpeÄnost konkrétního zvířete. Pokud se totiž pokusíme například pohladit medvídÄ›, s nejvÄ›tší pravdÄ›podobností to pro nás neskonÄí dobÅ™e.

 

Proto bychom ve styku se zvířaty neměli zapomínat na zdravý rozum a především na opatrnost. Té totiž není nikdy nazbyt, a zvláště ne v tomto případě.