Jaká je vlastně samota? Býváme často sami a dokážeme si to užívat? Je otázka, co se z laického pohledu dá považovat za samotu. Některý typ samoty je velmi příjemný a my si ji dokážeme užívat. Jindy je samota k nevydržení a je přímo zdrcující. Jak se od sebe tyto „dvě různé samoty“ liší? Ve velkém množství případů je pro nás naše doba rychlá, hlučná a, jak se dnes moderně v západních zemích říká, overstimulující. Tento termín ji vystihuje docela přesně. Množství podnětu, které musíme zpracovat během našeho běžného pracovního dne, je ohromující.
Kromě toho se denně potkáváme s velký počtem nových nebo cizích lidí, které třeba jen míjíme v tramvaji, ale reagovat na ně nějak musíme. Občas se dokonce i něco stane a s lidmi, kteří nás obklopují právě v dopravním prostředku nebo na ulici se musíme dát do řeči. To je pro nás velmi neobvyklé, nebezpečné a vysilující. Důležité je, že pak, když se již dostaneme domů, je pro nás příjemné, že doma nikdo není. Že zde není hluk, nemusíme se nikomu vyhýbat a nemusíme interagovat. Navíc, to že umíme být neustále online a k dispozici pro okolní lidi, je pro nás také zatěžující.
Tento typ samoty je pak velmi příjemný, klidný, a právě v ní si dokážeme odpočinout. Pokud jsme ale sami neustále a nemáme partnera, se kterým bychom probrali své těžkosti a se kterým bychom se mohli zasmát, je to samota, která je velmi zatěžující. Je běžné, že tu prociťujeme opravdu hluboko a bolestně. Pak můžeme jít i rádi ven mezi lidi, sedneme si do restaurace a kavárny, ale náš nejbližší kontakt s živou osobou byl jen ten, kdy Vám na stole zapípal gsm pager a Vy jste si mohli jít vyzvednout jídlo. V ten moment nám cizí lidé okolo nevadí, ale neustále nám mohou připomínat, jak moc se cítíme osamocení a nechtění. Vždy ale existuje naděje, a i při těchto osamocených toulkách můžeme někoho potkat.